CHA-CHA
Tanec cha-cha-cha vznikl na počátku padesátých let tohoto století na Kubě jako improvizace v prostředí kubánských velkoměstských karnevalů a lidových slavností. Ve své hudební a pohybové osnově vychází z kubánského hudebně tanečního folklóru, silně ovlivněného jazzovou hudbou. Vyvinul se z originál mamba a syntézy rumbové a boodie hudby. Tento vývoj prakticky započal již před druhou světovou válkou. Stal se vedle starších tanců i oblíbenou součástí tanečního repertoáru lidových slavností revoluční osvobozené Kuby. Byl oblíben i v řadě států Latinské Ameriky a v druhé polovině padesátých let tohoto století se rozšířil do Evropy. Odborníci na společenský soutěžní tanec jej okamžitě zaregistrovali a v průběhu šedesátých let jej okamžitě začali upravovat pro vystoupení na soutěžních tanečních plochách. V tomto směru vynikal Angličan Dimitri Laird. Cha-cha soutěžní a cha-cha populární, podle tanečního světového programu, je tančena stejným způsobem a je velice oblíbena pro svoji jednoduchost, rytmičnost a hravost.
JIVE
Je to tanec afroamerického původu, který vznikl na konci minulého století prakticky se vznikem jazzu. Jeho dnešní podoba je výrazně ovlivněna swingem. V třicátých letech tohoto století to byla právě swingová hudba, která dala vzniknout jeterbugu a americkému i námořnickému swingu. Tyto tance také přišly před druhou světovou válkou z Ameriky do Evropy jako americký swing jerry bug. Ve válce byly poněkud potlačeny avšak po r. 1945 přišla do Evropy opět obrovská vlna tanců boogie-woogie, bibop a jive boogie. Jejich obliba byla tak veliká, že další tance této vývojové řady lindy-hop a blue bugy se tančí pořád ještě v jejich "stínu". V padesátých letech přišel rock and roll. Tančil e zpočátku bláznivě akrobaticky a divoce, avšak byl to on, který obohaceno pozdější prvek tripl time dal vzniknout ještě dnes tolik oblíbenému jivu. Na standardizaci pro soutěže spolupracovali Laird, Ptrides (Angličané), Lucien David (Francouz). Na soutěžích se tančí od roku 1962a mládež jej tančí vedle beatových tanců prakticky na všech tanečních akcích.
RUMBA
Rumba je svým původem lidový kubánský tanec, který ve své nepříliš jasné historii byl zřetelně ovlivněn výraznými prvky africké hudební a taneční kultury a jsou na něm patrny i obdobné vlivy španělské. Domníváme se, že se rumba vyvinula ze starého kubánského tance son. Do Evropy přišla poprvé v r. 1923, pro obtížnost svého rytmu a jednotvárné kroky se však neujala a byla prakticky až do roku 1930 zapomenuta. Počátkem třicátých let se však objevuje znovu v jakési, dalo by se říci zvulgarizované a zjednodušené podobě. Stylově se tehdy blížila spíše foxům a proto se francouzští odborníci rozhodly vrátit jí původní charakter a zároveň ji zpopularizovat. Skutečně populární se stala až po druhé světové válce, kdy se v Evropě hrála v nejrůznějších formách. Tyto formy ovlivňoval výběr různých nástrojů jako timbales, bongo, guiro, maracos a jiné, takže se rumba hrála v podobě bolera, guguinu, calapsa, quarachy a podobně. Tento tanec byl pojat do programu soutěžních tanců a v důsledku toho vznikla na přelomu padesátých a šedesátých let mezi odborníky tzv. rumbová válka, jejímž výsledkem je skutečnost, že se na soutěžích tančí rumba způsobem, který s původním latinsko-americkým folklórem má společný jen název a hudebně taneční inspiraci. V soutěžích vidíme rumbu systém kuban neboli mambo bolero, která byla poprvé popsána v r. 1935, tehdy se však neujala a tak standardizace této rumby je přisuzována anglickým odborníkum Dimitri Petridesovi a Walterovi Lairdovi v letech šedesátých. I když se pohybu rumby dnes říká systém kuban, je to interpretační pojetí evropských, zejména britských tanečníků.
SAMBA
Historie samby není příliš jasná. Byl to pravděpodobné lidový brazilský tanec butuque, který dal vzniknout sambě. Při zvucích nástrojů chocalba, cobaci, recó recó a podobných, tančili kdysi tanečníci jakýsi kývavě houpavý pochod-marchas. Tančilo se v kruhu okolo jednoho tanečníka, který občas vyzývavým gestem zvaným sembo, přivolal jednoho z tanečníků k sobě. Odtud se tedy vzal pozdější název butuwua - samba. Tento tanec se téměř již před 150 lety dožil obrovské popularity na brazilských lidových karnevalech v Rio de Janeru. Do Evropy se dostal v r. 1913, tehdy ještě před první světovou válkou. Ve válečných útrapách Evropy však poněkud upadl v zapomenutí, aby se v taneční sezóně 1923-24 znovu vrátil na evropské parkety v jakési salónně přehodnocené formě. Podíl na tomto přepracování - přehodnocení samby mají opět francouzští, hlavně pařížští odborníci. Když si samba začala získávat popularitu, přišla druhá světová válka a zastavila její rozlet. Po celé Evropě se tedy rozšířila až po r. 1945, kdy se již tančila v rytmizaci 1 a 2, nebo volně-rychle-rychle. Odborníci, jako Angličan Pierro, Francouz Lucien David a dnešní angličtí učitelé Laird a Petrides jí dali současnou standardizaci a dnešní soutěžní i populární formu.
QUICKSTEP
Nejrychlejší z klasických standardních tanců je quickstep, jinak také rychlý foxtrot. Jak vyplývá z historie, jeho vývoj můžeme sledovat od r. 1924. Organizátoři mistrovství hvězd se rozhodli spojit nově vzniklý quick time foxtrot se soutěží v charlestonu. Zvítězil Frank Ford se svou nově vymyšlenou formou plochého charlestonu, který se sice v základu rychlému foxtrotu neboli quickstepu, tak jak měl být tehdy chápán, mnoho nepodobal, avšak jeho variace snesly docela dobré porovnání s variacemi dnešního quickstepu. Základy rychlého foxtrotu se vydědily z předcházející symbiózy pomalého a rychlého foxtrotu a tak se v r. 1929 pouze doplnily některými (hlavně Fordovými) prvky a byl tu quickstep, který se tančí dodnes. V r. 1930 vznikla řada dalších figur a variací vlivem swingu a synkop. Dnešní podobě quickstepu se také někdy právem říká, že je vrcholnou formou foxtrotu.
TANGO
Tango, řečené argentinské, vzniklo v Argentině pod výraznými španělskými a černošskými vlivy(z řeči místních černochů pravděpodobně vznikl pravděpodobně i název, protože "toca tango"-"bubny víří" provolávali tanečníci původního tanga velmi často). Toto tango však prodělalo řadu zásadních změn než se dostalo na pobřeží Argentiny do přístavu Buenos Aires, odkud jej na přelomu 19. a 20. století přinesli senzacechtiví turisté do Paříže . V té době se tango tančilo v přístavních krčmách a jeho vyznavači byli především námořníci. Nejprve ho ovlivňoval argentinský tanec milonga, ten mu vtiskl určitou sentimentalitu, a později na něj začal působit kubánský tanec habanera svým staccato xxxam. Okolo r. 1910 se tango stalo jaksi ilegálně populární. Mládež byla uchvácena jeho exotikou a snažila se jej tančit na zábavách, což však narazilo na tvrdý odpor slušně vychované společnosti. Papež na tango uvalil klatbu a německý císař jej zakázal. Nicméně po r.1920 se tango přece jen objevuje na bálech, když již předtím vznikaly tzv. tango-čaje a veřejně se tančilo tango-crazy. Angličtí taneční učitelé se ve dvacátých a třicátých letech starali o umravnění a uklidnění tanga, disciplína vítězila nad temperamentem. Teprve r. 1930 německý tanečník Redie Camp doslova elektrizoval diváky amatérského britského mistrovství v Blackopoolu svou staccatovou verzí argentinského tanga, která se tančí dosud.
WALTZ
Historie polky má mnoho verzí. Nejpravděpodobnější
se zdá verze prof. Zdeňka
Nejedlého, že polka vznikla v mladé české
pokrokové společnosti z okolí Hradce
Králové ze sympatií k polskému
národnímu povstání v r. 1830. Vznikla z
krakowiaku a obohacena o ryze české prvky jako galop, koketku a
jiné, se
rozšířila do světa jako salonní, nikoli lidový
tanec. Na vesnici a do lidových
veselic se dostala později. V době jejího vzniku byla na vesnici
v oblibě
sousedská. Když se v r. 1840 dostala polka do Paříže,
stala se celoevropskou
módou, a nejen taneční. Začaly se například nosit
účesy a klobouky "á
la polka" a podobně. Když v r. 1840 vyučoval v Paříži polku
slavný
baletní a taneční mistr Raab, stal se tento tanec vlastně
světovým hitem a
každý národ si později přivlastňoval její
prapůvodní podobu, a tak během první
poloviny našeho století vznikla polka
francouzská-třesená,
švédská-jazzovaná,
americká-swingovaná, bavorská-houpavá,
litevská-synkopovaná a další. Nic to
však nezměnilo na skutečnosti, že pravá polka, ve světě
uznávaná, je polka
česká. Na rozšíření české polky se
podíleli takoví velikáni jako byl Neruda,
Hilman, Smetana a jiní. Na soutěžích se polka
tančila donedávna jen u nás
(asi od r. 1930), avšak poslední mistrovství "socialistických"
států ukázalo, že bude přijata do soutěžního
programu prakticky ve všech
zemích.
VALÈÍK
l
Jako kolébka jednoho z nejmódnějších tanců všech
dob, vídeňského valčíku, byly
objeveny rakouské Alpy. V oblastech Tyrol a Štýrska
vznikl okolo r. 1600 lidový
tanec landler, který obsahoval většinu prvků, podle nichž dnes
poznáváme
valčík. Landler rychle pronikal mimo svoji domovskou oblast,
získával nové
prvky, mezi nimiž zřetelně vynikal krouživý plavný pohyb,
kterému se říkalo
walzen.Tento termín dal také vzniknout novému
názvu tance-walzer, a tak v
partituře zpěvohry Josefa Kurze "Bernardon" z r. 1750 již čteme
dnešní název valčíku. R. 1758 vydalo
vídeňské ministerstvo dekret, v němž se
tanec na způsob valčíku z mravnostních a
zdravotních důvodů přísně zapovídá.
Nicméně
valčík se v osmdesátých letech 18. století
stejně prosadil do všech vrstev a
později prožíval neuvěřitelnou slávu. Až do 19.
století se šířil prakticky pod
čtyřmi názvy:landler, langaus, walzer a deutscher. R. 1793
prožívala Paříž
velké opojení valčíkem a roku 1794 se dvě
princezny z Meklenburska postaraly o
další přísný zákaz tohoto tance,
který trval až do nastolení Viléma
II. Také Kateřina II. zakázal valčík u
ruského až do její smrti. Byl
zakázán i v Berlíně, ale přesto šel dál a
vytlačoval řadu dalších tanců, i když
svoji největší slávu musel ještě dlouho čekat. Ta přišla
s příchodem Johanna
Strausse (staršího) na vídeňskou hudební
scénu a vyvrcholila v druhé polovině
19. století, kdy stál na vrcholu slávy Johann
Strauss - syn, král valčíku a
operetních melodií. I když se původní
vídeňský valčík tančil jako dvoukročný,
stal se valčík z doby Johanna Strausse - syna základem
pro první standardizaci
jeho kroků, kterou provedl vídeňský taneční mistr
Karl von Mirkowitz v r. 1919.
V r. 1936 byla zpracována dnešní verze valčíku
včetně valčíku na místě, která
se tančí pouze na soutěžích společenského tance.